Takže po dlouhém čase jsem se rozhodl něco sepsat o putovaní Rumunskem. Tento výlet se udál v srpnu loňského roku. Počasí nám tedy vyšlo naprosto perfektně a téměř. Předpokládám, že po roce už nebudu mít přesné názvy všech míst o jsme navštívily, ale bylo rozhodně co vidět a při poklidném tempu co jsme udržovali to bylo bez problémů.
Jen pro jistotu celou cestu jsme si vše nesli na zádech v batozích a při pohybu v horách jsme nepoužívaly žádných dopravních prostředků a vždy jsme spal kde jsme zrovna našli místo. Večer jsme obvykle vařily na ohni a pili a používali vodu z pramenů a potoků.
Vyrazily jsem z Ostravy velmi brzy vlakem do Budapešti. Odtud pak vlakem do Oradei, odkud jsme pak nakonec vyrazily taxíky za velmi lidovou cenu do vesničky Valea Draganuli kde jsme strávily první noc na nějaké louce. Původně jsme tedy chtěli jet vlakem, ale žádný už ten den nejel. Takto to bylo myslím nejlepší řešení.
Ráno už jsme se pak vypravily vzhůru vesnicí do hor. Před odbočením byl obchůdek, kde se dalo něco málo pořídit. První den jsme prošli takovou dosti využitou krajinou de se pásli krávy ovce a lidí zde hospodařily. Tento den byl však byl nejspíše nejnáročnější při našem putování jelikož jsme všichni měli plné batohy jídla na další týden a také nás čekal náročný výstup na hřebenovou cestu. Večer jsme našli velmi pěkné místo k přespání hned u cesty. V okolí blízko nebylo a tak vše bylo bez problémů. Také to byl jediný večer kdy jsme si dali jídlo dále od tábořiště na strom. Pak už jsme to neudělali ani jednou. V oblasti se totiž nejspíše žádní medvědi nepohybovali.
Další den po snídani jsme vyrazily směrem na chatu Vladeasa odtud jsme se pak po drobné přestávce vydali na vrchol Vladeasu. Cestou k dalšímu místu kde jsme přespali jsem potkali jednu skupinku Maďarských turistů, kteří nejspíše šli od chaty k chatě. Tento den jsem se přiblížily k první zajímavé krasové oblasti.
Tento den jsme dorazily do soutěsky, jejíž jméno je snad Cheile Somesulun Cald (teď jsem to takto našel v mapě). Je to rozhodně nádherná oblast. Několik menších jeskyní a jsou zde tři možné cesty. Po stranách soutěsky, kdy máte nádherné výhledy dolů a nebo dnem, kde teče potok. Kousek teto cesty jsem si vyzkoušeli ráno bez batohů a byly jsme moc rádi, že jsme nešli tudy s batohy jelikož, zde to bylo spíše pro vyznavače kanoyngu než pro turisty. Občas říčka vymlela ve skále hluboké tůně a vápenec byl dosti kluzký. Objevily jsme nějaký ponorný přítok, který se zdál, že také někde pokračuje ale to jsme moc nezkoumali. Je zde taky poměrně rozlehlá a prostorná jeskyně s obrovskou skalní bránou při jednom z vchodů. Nejspíše tudy také teče voda když více prší.
Po opuštění této oblasti, kde se tedy vyskytovalo pár maďarských “turistů” jsme přišly k chatě Varasoia, kde byla krátká pauza na kávu. Teď už si však nejsem jistý jak následovaly další místa spaní a podobně, ale vždy jsme přespali na dobrém místě. Tento den jsme ještě obědvali na Padisi.
Odtud jsme směřovali na místo kde vyvěrala tuším Galbena, po koupání a pauze jsem prošli nádherným údolím a vypravily se směrem na náhorní plošinu, kde byly propasti a kde jsme chtěli přespat, ale byla příliš zarostlá, tak jsme spali dole u potoka.
Další den jsme dorazily k porným hradům (tuším – Catatile Ponoruli). V lese jsme schovali batohy a tak jsme toto místo mohli celé krásně projít. Rozhodně byl dobrý nápad mít sandálky a baterky. Jsou zde totiž obrovské propasti a na jejich dně je vstup do ohromné jeskyně kterou teče řeka Galbena. Když není vysoký stav vody dá se bez problémů projít část jeskyně. Ta začíná obrovským kamenným portálem (největším v nějaké Evropě 🙂 možná celé už nevím). V celé oblasti je jeskyní hned několik, ale převážně si je bez speleologické oblasti moc neprojdete.
Další den jsme se směrovali k výtoku ponorné řeky (tuším, že jméno je Galbena), kde jsem si prošli nádhernou soutěsku kde řeka protéká. Je zde vodopád, jeskyně a krásná příroda. Batohy jsme opět nechaly ukryté v lese, takže jsme se k nim pak vraceli. Následující den jsme zase stoupali na plošinu spět abychom viděli ledovou jeskyni (Focul Viu) kde je stabilně ohromná ledová vrstva a ledové krápníky.
Poté se nedaleko Padise kde dokupujeme nějaké zásoby blížíme do pohoří Bihoru, kde už se spíše jen touláme přírodou a pomalu se vracíme k civilizaci. Poslední noc v horách spíme kousek od přehrady Lacul Fantanale. Poté už jen scházíme do civilizace a rozdělujeme se do menších skupinek abych se dostali do Oradei. Má skupinka byla jediná, která jela vlakem ale nelituji toho. Přijeli jsme sice poslední, ale zato jsme viděli :).
V Oradei jsem si dal obrovskou pizzu a byla vážně perfektní. Předtím jsme se byly podívat k pevnosti, která však už byla zavřená. Ale večer je Oradea docela živě město. Zde jsem přepsali pod stany v něčem jako kempu poblíž nádraží. Ráno vlakem do Budapešti a odtud večer dalším vlakem domů do Ostravy.
Celkově myslím, že to byl perfektní zážitek. Hory jsou tam vážně nádherné. Navíc tato část byla slušně značená a nijak výrazně jsem nebloudily. Jen si dejte pozor na symbol, který připomíná naši značku jeskyně. Je to totiž konec značení. Parta byla také super a nevyšlo to ani nijak draho a bylo co vidět.
Jen poslední upozornění fotky, které zde jsou nejsou z větší části mé.