Tak jsem pokračoval kolem jezera až do Thuder Bay, kde jsem se zase po letech zastavil u památníku na běh Terryho Foxe, takže jsem navštívil jak místo, kde začal a takto i konec. Odtud už jsem chtěl pokračovat pro mě neznámou cestou, takže jsem se zajel podívat na Kakabeka Falls, které jsou označovány jako Niagara západu. A protože, v severních částech Kanady hodně hoří a je tam tedy i hodně kouře, tak odtud budu pokračovat kolem hranice se spojenými státy, a to po co nejvíce po cestách málo cestovaných.
Zbytek Ontaria jsem tedy projel po silnici 11, která vede až k hranicím s Minnesotou. Tento úsek cesty byl velmi pěkný a moc provozu zde nebylo. Pak už se to začínalo měnit v prérie a zkratkou přes Minnesotu jsem se hned octl v Manitobě. Zde jsem zvolil sinici 201, která vede přímo na západ jen se někde za Altonou změní ve šotolinovou cestou, která nebyla zrovna příjemná, a tak jsem si to pak drobou zkratkou zamířil na „dálnici“ číslo 3, po které jsem jel až do provincie Saskatchewan.
Zde se pak číslo silnice změnilo na 18 a postupně se z toho stala taková úzká silnice, kde už skoro nikdo nejezdil a dovedla mě až do národního parku Grasslands. Toto je největší chráněný úsek původní prérijní krajiny. Jde tedy vidět, jak vypadaly prérie před příchodem lidí. V městečku McCord jsem zjistil, že začal z mého vařiče zase unikat benzín, tentokrát jiným místem. Takže jsem věděl, že budu muset brzy navštívit nějaké větší město, abych si sehnal náhradu.
Je to tak, že Manitoba byla více zemědělská a bylo zde vysazeno troch více stromu a Saskatchewan se postupně mění vice v rozlehlé pastviny s minimem stromů. Nejčastěji jsou stromy vysazeny kolem domů, případně míst, kde dříve lidé žili. Ještě asi 50 km před koncem se také cesta 18 stává štěrkovou cestou. Když jsem dorazil k dálnici číslo 1, tak jsem zjistil, že mi chránič řetězu drží jen trochu na jednom šroubu, a tak jsem ho dotáhl a vyrazil do Medicine Hat, abych sehnal náhradní. Když jsem tam dojel a šrouby koupil, tak jsem zjistil, že už tento chránič nemám, takže jsem ho musel cestou někde ztratit, ale zhruba v půlce cesty jsem ho ještě měl.
Vyhlídl jsem si jeden vařič, který měli v Canadian Tire v Lethbridge, tak jsem se rozhodl určitě tam dojet, to mi ale trvalo až do desáté večerní, tak jsem se zde ubytoval v hotelu. Hned z hotelu jsem viděl na ocelový přes 116 let starý a stále využívaný železniční most, který zde překlenuje údolí, které si zde vyhloubila řeka Oldman. Ráno, jsem tedy koupil vařič a vyrazil po dálnici číslo 3 až do Crowsnest pass. Cestou je místo Frank Slide, kde zavalilo část města Frank 110 miliónu tun vápence z nedaleké Turtle mountain. Z městečka Coleman, jsem pak vyrazil po lesní cestě 940 na sever, kde jsem se pak dostal až do Banffu. Tam jsem dorazil v pátek odpoledne a potkal s kamarádkou a vymysleli jsme pohodový sobotní výlet do Sunshine village. Předpověď totiž říkala, že můžou přijít bouřky, tak jsme se nechtěli pouštět do větší divočiny. Je zde lyžařské středisko a teď v létě nahoře je taková procházka kolem jezer a luk, které tam jsou. Po návratu do střediska jsme si poslechli její kamarádku, která tady hrála a zpívala.
Na neděli a pondělí jsme pak vymysleli výlet do hor se spaním ve stanu v místě Red Deer Lake, takže jsme si toto zamluvily a ráno vyrazili na autobus, který byl sice vyprodaný na internetu, ale drží vždy i nějakou kapacitu pro příchozí lidi. My jsme zde byly před šestou, a tak jsme přes sedmou hodinou byly v Lake Louise, zde si stopli jiny autobus, který nás popovezl na začátek, kde začíná turistická stezka a pak jsme to měli přes 20 kilometrů kolem několika dalších jezer k tomu našemu vyhlédnutému jezeru. Byly jsme tam kolem třetí, a tak po zaslouženém odpočinku jsme šli k jezeru Red Deer uvařit večeři a kochat se touto scenerií v horách. Byli tam i tři rybáři, a tak jsme to měli i s programem. Vypadá to na oblíbený Kanadský sport rybařit v těchto horských jezerech, protože jsme pak potkali více rybářů s pruty, co se chystali nahoru.
Cestou zpět v pondělí ráno jsme obešli horu Skoki a přes Merlin Meadows se dostali k chatě Skoki, kterou zde postavili pro lyžaře. Kolem ní pak postavili později další sruby, aby zvýšili kapacitu ubytování. Zde jsme se pak dohodli, že zkusíme stezku přes sedlo Packers, která nefigurovala na mapě dole u stezky, ale v Mapách.cz byla pěkně značená, a i ze směru od Skoki, zde byla šipka. Přemýšlel, jsem proč toto nebylo značeno z druhé strany a když jsme dorazili k vodopádu, který padal z asi 15metrové stěny, tak je to tím, že tato stezka již je teď považována jako stezka divočinou, a to asi proto, že se z této stěny zřítilo hodně kamení, které nejspíše zničilo původní výstup. Ale poradili jsme si a viděli jsme krásná ledovcová jezera za stěnou, každé s jiným odstínem azurové, ze kterých pak již přes vodopád vytékala díky filtrování přes horninu úplně čistá voda. Takže jsme měli takovou dobrodružnou vložku a pak se za sedlem už napojili na stezku, kterou jsme šli i nahoru.
Hned jak jsme došli k silnici, tak jsme zkusili stopovat a hned první auto s turisty z Montrealu, kteří směřovali do Calgary nás zavezli zpět do Banffu. Tam jsem si zase zabalil věci na motorku a vyrazil,a bych se dostal z parku a našel jsem si pěkné místo nad řekou Kootenay. Ráno jsem pak dojel do Kimberley, kde jsem si pak našel zkratku přes sedlo Gray Creek. Toto je podle cedule, která tam je nejvyšší místo, kam se dá dojet po štěrkové cestě v Kanadě. Tuto cestu postavili, aby mohli natáhnout elektrické vedení přes hory do města. Cesta do sedla z Kiberley vypadá, že není udržovaná, a tak je místy dost rozbitá a rozhodně souhlasím s doporučením auta s vyšší světlou výškou. Rozhodně, je dobré mít i slušné pneumatiky i když je sucho, protože je zde hodně dost velkých kamenů, a ne všem se půjde vyhnout v autě. Je poměrně populární, a tak jsem zde pár aut i motorek potkal. Druhá strana už je pak v mnohem lepším stavu.
Pak už jsem po asfaltu, kde jsem teď už potkával i hodně motorkářů dorazil do Nakuspu. Tato cesta je rozhodně moc pěkná, protože se vine kolem pobřeží jezer a mezi horami, a tak je to rozhodně příjemná změna po rovných cestách v prériích. Rozhodně jsou to populární úseky, což mi potvrdil i kamarád, za kterým jsem dorazil. Chystám se teď zase vyměnit olej a dát motorce trochu lásky a odtud už pak pokračovat dolů do Spojených států a pak se nějak přes několik parků vydat zpět na východ.
Všechny fotky jsou v galérii https://fotky.kapi.cz/gallery/WuKzXn6lj-yV3YQnTJhEXRBi
A odkaz na aktuální mapu https://mapy.com/s/nebedecema