Archiv autora: kapi

Národní park Glacier, Jasper a cesta do Vancouveru

Z Revelstoke jsem se tedy stopen opět vydal na východ a dostal jsem se do národního parku Glacier v Britské Kolumbii (ještě jeden je i na jihu v Spojených Státech). Měl jsem štěstí, že se vyčistil i částečně na jeden den kouř, tak jsem viděl okolní hory, když jsem se vypravil na Avalanche Crest tail. Tato stezka vede pod horu Avalanche a jsou z ní krásné výhledy na pohoří Selkirk, kterým prochází dálnice i železnice přes průsmyk Rogres Pass.

Glacier National Park panorama

Jelikož se však v následujících dnech kouř držel a situace se neměla nějak zlepšit, tak jsem se přes Lake Louise, kde nešel vidět ani druhý břeh jezera kvůli kouři dostal až do Japseru. Cestou sem mě svezli dvě čínské rodinky na výletě a pak taky jedno obytné auto s britskou rodinou.

Zde jsem se zdržel čtyři dny při čekání na vlak a podnikal jen výlety do okolí. Kouř byl totiž neustále přítomný, nedávalo velký smysl vydávat se někam dále.

Cesta vlakem pak byla příjemná, byť na této lince až z Toronta jezdí asi nejstarší vozy, které Via Rail má. Jsou však pohodlné, a dá se v nich bez problémů ten den strávit. Bohužel, vlak dorazil se zpožděním, a tak jsme cestu krásnými horami absolvovali převážně v šeru a pak za noci. Vlak pak také projíždí třeba zajímavým kaňonem řeky Fraser a do Vancouveru jsme nakonec dorazily i dříve, než bylo napsáno v jízdním řádu. Je to tím, že mají příjezdy posunuté, jelikož zpoždění je běžné. Vlaky s pasažéry totiž obvykle pouští nákladní vlaky, a tak se opožďují.

Tady ve Vancouveru jsem pak již navštívil oblíbená místa a také irskou hospodu, kde jsem pracoval. Už mi zbývá jen pár dní prázdnin a pak mě čeká cesta domů. Později tedy ještě přidám nějaké shrnutí a video z cesty.

Z Winnipegu do Castlegaru a pak ještě dále

Takže cesta vesele pokračuje a z Thunder Bay jsem až před Winnipeg jel jen s jedním autem. Bylo super, že jsem konečně po tolika dnech opustil Ontário. Pak mě ještě tedy vzalo jedno na okraj města a tam už jsem se pak přemístil k ubytování. Taky jsem se spojil s lidmi, kteří mě vezli z Halifaxu a už také dorazily do Winnipegu a domluvili jsme se, že se s nimi svezu opět dále. Mířili sice na jih Britské Kolumbie za prací, ale úplně se nehnali, a tak jsem byt rád, že mám na pár dní pokoj od stopování.

V prériích kolem dálnice toho moc k vidění není, tak jsem ocenil, že jsme odbočily a mrkli se do mimo, kde to bylo hotové safari. Viděli jsme prérijní psy, různé dravé ptáky, antilopy, kojota a lišku. Tolik divokých zvířat za tak krátký čas jsem už dlouho neviděl.

Pronghorn

No a takto jsem se dostal do zakouřených hor a pak až do Castlegaru. Všude je teď cestou dost kouře, z panoramat toho tedy moc není. Toto léto také tady v Kanadě je nezvykle suché a teplé, a tak je v lesích dosti požárů a všude je díky tomu horší viditelnost.

Upper Arrow Lake

Odtud jsem tedy já pokračoval na sever směrem na Revelstoke, kde jsem se chtěl potkat s kamarádem, protože posledně nám to bohužel nevyšlo. Cestu jsem si rozložil na dva dny a bez problému jsem se tady dostal. Jen toho kouře cestou velmi přibylo. Na převozu přes jezero Upper Arrow Lake nešlo po nějaký čas vidět vůbec na druhou stranu.

V Revelstoke jsem zůstal kvůli počasí dva dny a pak vyrazil dále, ale o tom zase příště.

Halifax a první kousek cesty

Navazuji tedy zase, kde jsem skončil. V Halifaxu jsem nakonec zůstal dva týdny a potkal jsem se zhruba se všemi, kteří se chtěli potkat i se mnou. Bylo to zase jako ocitnout se doma, když jsem byl zpět. Ten hlavní důvod, proč jsem se však zdržel tak dlouho je, že jsem čekal, až mi dorazí stan.

V pondělí 30. června se mi pak podařilo sehnat spolujízdu až do Montrealu, odtud jsem pak pokračoval až do Otavy stejným způsobem. No a odtud již stopem až jsem se dostal do současné pozice – Tunder Bay. Je tady poměrně nově otevřený hostel s krásným jménem The Heaven (Nebe).

Cestou sem mě zatím svezlo 11 lidí a musím říci, že stopovaní tu není zase až tak složité. Občas to sice trvá a docela se projdu, přesto však mám zatím pozitivní zkušenosti. Před sebou mám pak dalších skoro 4 000 kilometrů, protože pokud o tak půjde dále, rád bych se dostal až zase na Yukon alespoň na chvíli.

Ještě musím zmínit dvě skvělá tábořiště u jezera Superior, kde hlavně to druhé v Carden Cove u Marathonu bylo vážně úžasné a nevadí, že jsem musel šlapat šest kilometrů, abych se zde dostal. Také se mi konečně podařilo spatřit i v tomto úseku losa, pomalu jsem přestával věřit, že nějakého uvidím i když jsou tu všude značky, aby si na ně člověk dával hlavně večer pozor.

Tak už je čas zase se vypravit dále na divoký západ.

Montréal a okolí

Po dlouhé době jsem zase na delší cestě a je zde více lidí, kteří chtějí vědět, jak se mi vede a co jsem prožil. Proto se zde opět objeví několik zápisků z této cesty. Nejspíše však využiji volný čas i k tomu abych sepsal něco i k pár předchozím cestám, k čemuž jsem se zatím stále nedostal i když jsem nad tím přemýšlel.

Montéal

Montéal

Tak nyní ale k té současné. Podařilo se mi domluvit v práci dlouhé volno, a tak jsem v červenci vyrazil do Prahy, odkud jsem pak pokračoval přímým letem až do kanadského Montréalu. Zde mě pak již na letišti vyzvedl kamarád a u něj jsem i zůstal a byl i mým společníkem na tomto úseku cesty.

Nejprve jsme tedy trošku obhlédli Montréal, ale jelikož měl zrovna i on volno, tak jsme vyrazily na sever prohlédnout si park Mont Tremblant. Na cestu jsme si zamluvili malý pickup a v půjčovně nám dali Nissan Titan, který se mezi ty malé rozhodně nepočítá, ale vždy jsem se něčím takovým chtěl projet, tak to mám teď splněno. Byly jsme zde ubytováni přes Airbnb u krásného jezera a přemýšleli jsme o tom zůstat v nějakém kempu i déle. Bohužel jsme však sebou neměli žádné jídlo, a to co bylo na mapě popsáno jako obchod mělo jen velmi základní věci a téměř žádné normální potraviny.

Takže jsme se vrátily do Montréalu a pak následující den vyrazily na východ směrem na Sherbrooke, kde je to taky moc pěkné a v Bromont jsme si vyšlápli na místní kopec, odkud byl pěkný rozhled do okolí, ale zase tolik to za tu námahu nestálo. Ve středisku provozují v létě akvapark a singletreky, kdy obě tyto atrakce vypadaly hodně zajímavě.

Pak jsme se vrátily na zase zpět do města, abychom něco málo opracovali a vyrazili pak na další cestu do Otavy, kde jsme si trošku zase prohlédli okolí a pak i město a večer se potkali s dalšími kamarády, kteří zde teď fungují. Po přespání u nich jsme se vydali ráno na obhlídku dalšího parku a pak směrem na Toronto, tam jsme se chystali potkat s dalšími kamarády. Cestou jsme se zastavily v parku Petroglyphs, který by měl být místem s největší koncentrací petroglyfů (ryteb do skály) původních obyvatel v Kanadě. Tento park nás zaujal a viděli jsme zde i želvy a několik dalších krásných míst.

Nyní už se naše cesty rozdělily a já jsem nasedl na vlak do Halifaxu, abych po čase opět navštívil známá místa.

 

 

Výlet na Island

Tak konečně se dostávám k tomu, že napíšu i něco kratšího o výletu na Island, ke kterému jsem se dostal tak, že jsem se přidal ke kamarádům, kteří se tam letos chystali. Objeli jsme jej dokola a snažili se vidět co nejvíce a přitom si to i užít.

Pro přesuny jsme měli zapůjčená normální osobní auta a tak jsme se nemohli podívat do vnitrozemí, kde už je třeba mít něco s náhonem na všechny kola a také více času. My jsme měli zhruba devět dní a byť to není málo, určitě by nebyl problém strávit zde mnohem více času. Musím však říci, že i tento čas stačil k tomu, abychom prozkoumali hodně zajímavých míst. Také jsme zažily počasí, které je zde asi běžné a říká se zde, že když se ti nelíbí současné počasí, tak je třeba počkat pět minut a ono se změní :-). Rozhodně si však na počasí nestěžujeme, protože jsme se shodli, že bylo super.

Co jsme viděli a objevily jde vidět na videu, které jsem vytvořil a je k nalezení níže a také na fotkách. Teď bych jen rád vyzdvihl několik pro mě nejhezčích věcí, které bych určitě nechtěl vynechat.

Moc se mi líbil Gullfos, který je i asi nejznámějším vodopádem Islandu a nachází se blízko Reykjavíku. Po cestě jsme stihly i Geysir, který dal jméno všem gejzírům, ale již není aktivní a pak také Strokkur, který stále tryská. Ovšem stejně jako v případě gejzírů v parku Yellowstone, tyto se mi tolik nelíbily.

Pak určitě stojí za to navštívit Hveragerdi, kde se kouří a bublá země na mnoha místech a  teče tam horký horský potok, ve kterém se dá vykopat a zadarmo.

Určitě bych nevynechal ani Seljalandsfoss, za kterým se dá projít a pořídit moc pěkné fotky, i když vodopád to není na poměry Islandu nikterak mohutný. Kousek od něj je Skogafoss, který je zase naopak velmi působivý díky své velikosti a okolí.

Moc se mi líbil i výstup na horu Kristinartindar s výhledy na ledovce a pak Skaftafell. Vynechat by jste neměli ani Dettifoss, nejmohutnější to vodopád Islandu i když cesta k němu se rozhodně nedá označit za dobrou, ale dá se projet s menší opatrností s normálním autem. Z výšky 44 metrů se zde řítí dolů mezi 200 až 500 m3 vody za sekundu (průtok závisí na roční době, zejména v létě je značně vysoký díky tajícímu ledovci).

V Husavíku jsme se vypravili na vyjížďku lodí na moře a viděli pár velryb a papuchalků, zážitek to byl skvělý. Husavík patří totiž k nejlepším místům na celém světě k pozorování velryb. Oblast jezera Mýtvatn je plná geotermálních úkazů, takže se jedná vlastně o takový Island v malém, jelikož je tu shromážděno vše co můžete na Islandu potkat. Jen zde můžete potkat mraky pakomárů a muchniček. My však měli štěstí na větrné počasí, tak jsme je skoro nezahlédli.

Hodně na mě zapůsobil i vodopád Godafoss, kde jsme měli štěstí na hodně působivé počasí. Bohužel se mi toto nepodařilo úplně zachytit na fotce, ale dojem byl lepší, než co zde vidíte.

Pak ještě poloostrov Snaefellsens a vodopády Glymur a Hraunfossar, které jsou oba dost zajímavé. Určitě se zde nemusím rozepisovat, co je kde k vidění, přeci jen takových popisů je internetu k nalezení více než dost.

Nakonec jsme si prohlédli i Reykjavík, který je v podstatě jediným velkým městem na Islandu a žije v něm třetina obyvatel ostrova.

Nyní slibované video a obrázky.