Navazuji tedy zase, kde jsem skončil. V Halifaxu jsem nakonec zůstal dva týdny a potkal jsem se zhruba se všemi, kteří se chtěli potkat i se mnou. Bylo to zase jako ocitnout se doma, když jsem byl zpět. Ten hlavní důvod, proč jsem se však zdržel tak dlouho je, že jsem čekal, až mi dorazí stan.
V pondělí 30. června se mi pak podařilo sehnat spolujízdu až do Montrealu, odtud jsem pak pokračoval až do Otavy stejným způsobem. No a odtud již stopem až jsem se dostal do současné pozice – Tunder Bay. Je tady poměrně nově otevřený hostel s krásným jménem The Heaven (Nebe).
Cestou sem mě zatím svezlo 11 lidí a musím říci, že stopovaní tu není zase až tak složité. Občas to sice trvá a docela se projdu, přesto však mám zatím pozitivní zkušenosti. Před sebou mám pak dalších skoro 4 000 kilometrů, protože pokud o tak půjde dále, rád bych se dostal až zase na Yukon alespoň na chvíli.
Ještě musím zmínit dvě skvělá tábořiště u jezera Superior, kde hlavně to druhé v Carden Cove u Marathonu bylo vážně úžasné a nevadí, že jsem musel šlapat šest kilometrů, abych se zde dostal. Také se mi konečně podařilo spatřit i v tomto úseku losa, pomalu jsem přestával věřit, že nějakého uvidím i když jsou tu všude značky, aby si na ně člověk dával hlavně večer pozor.
Tak už je čas zase se vypravit dále na divoký západ.
Po dlouhé době jsem zase na delší cestě a je zde více lidí, kteří chtějí vědět, jak se mi vede a co jsem prožil. Proto se zde opět objeví několik zápisků z této cesty. Nejspíše však využiji volný čas i k tomu abych sepsal něco i k pár předchozím cestám, k čemuž jsem se zatím stále nedostal i když jsem nad tím přemýšlel.
Montéal
Tak nyní ale k té současné. Podařilo se mi domluvit v práci dlouhé volno, a tak jsem v červenci vyrazil do Prahy, odkud jsem pak pokračoval přímým letem až do kanadského Montréalu. Zde mě pak již na letišti vyzvedl kamarád a u něj jsem i zůstal a byl i mým společníkem na tomto úseku cesty.
Nejprve jsme tedy trošku obhlédli Montréal, ale jelikož měl zrovna i on volno, tak jsme vyrazily na sever prohlédnout si park Mont Tremblant. Na cestu jsme si zamluvili malý pickup a v půjčovně nám dali Nissan Titan, který se mezi ty malé rozhodně nepočítá, ale vždy jsem se něčím takovým chtěl projet, tak to mám teď splněno. Byly jsme zde ubytováni přes Airbnb u krásného jezera a přemýšleli jsme o tom zůstat v nějakém kempu i déle. Bohužel jsme však sebou neměli žádné jídlo, a to co bylo na mapě popsáno jako obchod mělo jen velmi základní věci a téměř žádné normální potraviny.
Takže jsme se vrátily do Montréalu a pak následující den vyrazily na východ směrem na Sherbrooke, kde je to taky moc pěkné a v Bromont jsme si vyšlápli na místní kopec, odkud byl pěkný rozhled do okolí, ale zase tolik to za tu námahu nestálo. Ve středisku provozují v létě akvapark a singletreky, kdy obě tyto atrakce vypadaly hodně zajímavě.
Pak jsme se vrátily na zase zpět do města, abychom něco málo opracovali a vyrazili pak na další cestu do Otavy, kde jsme si trošku zase prohlédli okolí a pak i město a večer se potkali s dalšími kamarády, kteří zde teď fungují. Po přespání u nich jsme se vydali ráno na obhlídku dalšího parku a pak směrem na Toronto, tam jsme se chystali potkat s dalšími kamarády. Cestou jsme se zastavily v parku Petroglyphs, který by měl být místem s největší koncentrací petroglyfů (ryteb do skály) původních obyvatel v Kanadě. Tento park nás zaujal a viděli jsme zde i želvy a několik dalších krásných míst.
Nyní už se naše cesty rozdělily a já jsem nasedl na vlak do Halifaxu, abych po čase opět navštívil známá místa.
Tak konečně se dostávám k tomu, že napíšu i něco kratšího o výletu na Island, ke kterému jsem se dostal tak, že jsem se přidal ke kamarádům, kteří se tam letos chystali. Objeli jsme jej dokola a snažili se vidět co nejvíce a přitom si to i užít.
Pro přesuny jsme měli zapůjčená normální osobní auta a tak jsme se nemohli podívat do vnitrozemí, kde už je třeba mít něco s náhonem na všechny kola a také více času. My jsme měli zhruba devět dní a byť to není málo, určitě by nebyl problém strávit zde mnohem více času. Musím však říci, že i tento čas stačil k tomu, abychom prozkoumali hodně zajímavých míst. Také jsme zažily počasí, které je zde asi běžné a říká se zde, že když se ti nelíbí současné počasí, tak je třeba počkat pět minut a ono se změní :-). Rozhodně si však na počasí nestěžujeme, protože jsme se shodli, že bylo super.
Co jsme viděli a objevily jde vidět na videu, které jsem vytvořil a je k nalezení níže a také na fotkách. Teď bych jen rád vyzdvihl několik pro mě nejhezčích věcí, které bych určitě nechtěl vynechat.
Moc se mi líbil Gullfos, který je i asi nejznámějším vodopádem Islandu a nachází se blízko Reykjavíku. Po cestě jsme stihly i Geysir, který dal jméno všem gejzírům, ale již není aktivní a pak také Strokkur, který stále tryská. Ovšem stejně jako v případě gejzírů v parku Yellowstone, tyto se mi tolik nelíbily.
Pak určitě stojí za to navštívit Hveragerdi, kde se kouří a bublá země na mnoha místech a teče tam horký horský potok, ve kterém se dá vykopat a zadarmo.
Určitě bych nevynechal ani Seljalandsfoss, za kterým se dá projít a pořídit moc pěkné fotky, i když vodopád to není na poměry Islandu nikterak mohutný. Kousek od něj je Skogafoss, který je zase naopak velmi působivý díky své velikosti a okolí.
Moc se mi líbil i výstup na horu Kristinartindar s výhledy na ledovce a pak Skaftafell. Vynechat by jste neměli ani Dettifoss, nejmohutnější to vodopád Islandu i když cesta k němu se rozhodně nedá označit za dobrou, ale dá se projet s menší opatrností s normálním autem. Z výšky 44 metrů se zde řítí dolů mezi 200 až 500 m3 vody za sekundu (průtok závisí na roční době, zejména v létě je značně vysoký díky tajícímu ledovci).
V Husavíku jsme se vypravili na vyjížďku lodí na moře a viděli pár velryb a papuchalků, zážitek to byl skvělý. Husavík patří totiž k nejlepším místům na celém světě k pozorování velryb. Oblast jezera Mýtvatn je plná geotermálních úkazů, takže se jedná vlastně o takový Island v malém, jelikož je tu shromážděno vše co můžete na Islandu potkat. Jen zde můžete potkat mraky pakomárů a muchniček. My však měli štěstí na větrné počasí, tak jsme je skoro nezahlédli.
Hodně na mě zapůsobil i vodopád Godafoss, kde jsme měli štěstí na hodně působivé počasí. Bohužel se mi toto nepodařilo úplně zachytit na fotce, ale dojem byl lepší, než co zde vidíte.
Pak ještě poloostrov Snaefellsens a vodopády Glymur a Hraunfossar, které jsou oba dost zajímavé. Určitě se zde nemusím rozepisovat, co je kde k vidění, přeci jen takových popisů je internetu k nalezení více než dost.
Nakonec jsme si prohlédli i Reykjavík, který je v podstatě jediným velkým městem na Islandu a žije v něm třetina obyvatel ostrova.
Tak jsem dnes dokončil titulky pro video, co jsem vytvořil z celé cesty a tak jsem jej zveřejnil. Je ke zhlédnutí níže.
No abych také navázal na můj poslední příspěvek, tak zde tedy trošku i napíšu co se stalo od konce mého cestování. Měl jsem koupenou letenku s odletem 13. prosince, takže jsem měl ještě něco přes měsíc v Kanadě. Využil jsem toho a setkal se s kamarády a rozloučil jsem se s kým se dalo. Také jsem prodal věci, které už jsem nepotřeboval, neměl v plánu je vézt zpět do Evropy a ani spolubydlící je nepotřebovali. Také jsem prodal auto, bohužel jen za 1 500 dolarů, což byla nejvyšší nabídka. Nu což posloužilo dobře a také mě dostalo všude, kam jsem chtěl.
Jinak kdybych měl říci, co se mi z této cesty líbilo nejvíce tak to bude Yukon a Aljaška. Ta úžasná příroda je vážně nádherná. Nejvíce zklamaný jsem pak byl z Yellowstone, což je sice možná i způsobeno počasím, ale i tak si říkám, že tam bych podruhé jet nemusel :-). Jsem moc rád, že auto vydrželo v podstatě bez problémů celou cestu.
Teď už jsem tedy zpátky v Evropě, takže teď bych zase mohl cestovat tady u nás na starém kontinentu.
Takže, jak jsem psal v minulém příspěvku poslední park už jsme měli za sebou a tak jsme mířili na Floridu. Nejprve jsme se zastavily v Duragnu, kde se tou dobou konal Octoberfest a měl takovou velmi příjemnou atmosféru a dobrá piva místní produkce a vše bylo doplněno výstupem místních kapel. Dále jsme si prohlédli cestou Santa Fé a pak také Cadilac Ranch před Amarillem. V Amarillu samotném jsme se pak zastavili v Big Texan Stake Restaurant. Nevyužily jsme možnosti sníst zadarmo steak velký 72 uncí (2041 gramů), neboť to má háček a to sice hodinový časový limit. Momentálně je rekord pod pět minut. No a pak jsme další větší zastávku měli až v New Orleans, kde jsme prohlédli jen French Quarter s nádhernou koloniální architekturou.
French Quarter
Pak již jsme podél pobřeží pokračovali až do Pensacoly, kde už jsme tedy vkročili na půdu státu Florida. Zde jsme si vyhlédli kemp nedaleko od města na Grassy Pointu. Zkusili jsme použít navigaci od Google abychom tam dojeli, ale chtěla nás vzít přes nějaký tankodrom a tak jsme to vzali jinou cestou. Druhý den jsme se pak podívaly do základny amerického námořnictva, kde je muzeum letectví podobné tomu v Seattle, avšak zde je vstup zdarma a pak je to také zaměřeno na námořní letectvo a vesmír. Také jsme si byli prohlédnout pozůstatek pevnosti Fort Pickens, která byla součástí opevnění přístavu a námořní základy a zúčastnila se bojů v občanské válce.
Dále jsme pak již směřovali k atlantickému pobřeží, počasí nám však už tolik nepřálo a tak jsme si prohlédli Daytona Beach a zamířili do Orlanda.
V Orlandu jsme si pak vybrali zábavní park Universal Studios, kde jsme si užily parádní den na různých horských dráhách a atrakcích a litovali jsme, že jsme si nepřivstali abychom byli v parku dříve, večer jsme ještě zakončili v kině na filmu Most špiónů, který však přijde do českých kin až v prosinci. No a další den jsme se pak vyrazili podívat a vykoupat do Naples. A pak jsme ještě projeli Everglades parkem, který chrání původní mokřiny, kde žijí mimo jiné také američtí aligátoři a zde jsme je také konečně viděli. Po prohlídce parku jsme si zajeli i na nejjižnější místo pevninských spojených státu a vykoupali se na pláži v Key West a projeli všechny Florida Keys.
Aligator
Odtud už jsme pak pokračovali k severu, první noc jsme strávili v Homesteadu a pak už jsme byli v Miami, kde jsme se podívali na Miami Beach a později i Boca Raton a Fort Lauderdale, kde jsme pobyli dva dny a pak se rozdělili. Můj kamarád, zde ještě pobude pár dní aby pak odletěl na Hawai a já jsem vyrazil dále na sever k Halifaxu.
Cesta z Floridy do Halifaxu mi zabrala však už jen čtyři dny, celou cestu totiž pršelo a také už mě to samotného tolik nebavilo. Tak jsem objel Washington, DC, pak si jen trošku prohlédl Filadelfii a nakonec jsem projel přes Manhattan a litoval jsem, že jsem to raději neobjel, ono jsem stejně skoro nic neviděl a projíždět New Yorkem není dobrý nápad. Pokračoval jsem tedy po mezistátní dálnici číslo 95 až do New London, kde jsem odbočil na 395 abych se vyhnul Bostonu, který jsem již navštívil loni s rodiči.
Pak jsem se zase napojil na 95 a jel bez problémů až do Portlandu, kde jsem při cestě do obchodu s náhradními díly ve kterém jsem chtěl pořídit na opravu problému s řadící pákou najel na sklo na cestě, kterému se podařilo proříznout mi v levé přední gumě asi sedm centimetrovou díru a tak jsem si poprvé vyzkoušel výměnu kola, protože to bylo prázdné během několika vteřin. Takže jsem nakonec musel pořídit i novou gumu, stejnou neměli a jak jsem později zjistil v Canadian Tire, tak se stejné již několik měsíců ani nedělají. Takže se mi vyplatilo dodatečné pojištění, které jsem si při jejich koupi připlatil, neboť mi pak vrátily peníze co jsem za ni dal.
