Z původně jednoduchého plánu postupně vznikl několikadenní okruh přes Nový Brunšvik, poloostrov Gaspé, Québec a Montreal. Čekal nás déšť, dlouhé přesuny, krásné výhledy, trajekty, vodopády i několik míst, kam bych se klidně vrátil znovu. Na první část výletu se ke mně přidal kamarád z Halifaxu, a tak jsme ve středu společně vyrazili na poloostrov Gaspé.
První den nám propršel, a tak jsme kromě zastávky na oběd nikde nezastavovali. Dojeli jsme až do městečka Bathurst v Novém Brunšviku. Měl jsem pocit, že jsem o něm už dříve něco slyšel, ale ani společně jsme nepřišli na to, proč mi bylo povědomé. Nakonec to bylo také jediné místo celého výletu, kde jsme spali v hotelu.
Po prvním deštivém dni jsme pokračovali dál směrem na poloostrov Gaspé. Prozkoumali jsme okolí Matapédie, podívali se na Carleton-sur-Mer z hory Saint-Joseph a dojeli do městečka Percé. Tam je hlavním lákadlem skála poblíž města a ostrov Bonaventure, kam se dá dostat lodí. Celý ostrov a jeho okolí jsou chráněným parkem a žije zde největší populace tereje bílého v Severní Americe. Dostat se takhle blízko k celé kolonii mořských ptáků byl zážitek, který za to rozhodně stál.
Navštívili jsme také park Forillon, kde je na hoře Saint-Alban vyhlídková věž s krásným výhledem na celý park. Na samotném výběžku stojí maják a podle původních obyvatel právě tady končí země. A ono to tam tak opravdu trochu působí.
Po cestě číslo 132 a potom částečně vnitrozemím poloostrova jsme dorazili do parku Gaspé. Původně jsem si tam chtěl vyjít na horu Jacques-Cartier, ale na začátek trasy se dá dostat jen místním autobusem. Poslední jel v 11:40 a my jsme do parku dorazili až kolem druhé hodiny, takže jsme túru nestihli. Pokračovali jsme tedy po štěrkové cestě dál. Další zastávkou byla krátká stezka na horu Ernest-Laforce, odkud je krásný výhled na celý park. Nakonec jsme se ještě krátce prošli k jezeru Americains a zajeli se podívat i na jezero Cascapédia, které je také krásné.
Podél pobřeží jsme se vyrazili podívat na vodopád Philomène u městečka Amqui. Potom jsme se chtěli dostat na druhý břeh řeky svatého Vavřince. Trajekty z Matane a Rimouski ale byly plné a trajekt z Trois-Pistoles ještě nebyl v provozu, takže jsme pokračovali až do Rivière-du-Loup. Ten den už však nejezdil ani tamní trajekt, protože byl porouchaný, a tak jsme zůstali v kempu a na druhou stranu vyrazili až druhý den dopoledne v 11:15. Cílem bylo ještě navštívit park Fjord-du-Saguenay, který jsem loni vynechal. Je to krásné místo, i když s fjordy v Norsku se podle mě srovnávat nedá.
Další den nám pršelo a podle předpovědi mělo pršet celý den. Rozhodli jsme se proto přejet do Québecu, kde už tou dobou bylo sucho. Díky tomu jsme se mohli podívat na vodopád Montmorency. Byli jsme tu spolu už před lety v zimě, ale i v létě má tento 83 metrů vysoký vodopád své kouzlo a rozhodně stojí za návštěvu. Ještě jsme stihli baziliku Sainte-Anne-de-Beaupré a pak zamířili do ubytování Auberge le Petit Séjour, které mělo příjemnou atmosféru.
Poslední dva dny jsme se rozhodli strávit v Montrealu. Než jsme tam vyrazili, věnovali jsme ještě chvíli centru Québecu a potom jsme se po cestě 138 vydali na jih podél řeky do Montrealu. Musím ale říci, že loňská cesta po 132 mi přišla zajímavější.
Ve městě jsme navštívili Mont-Royal, baziliku Notre-Dame a strávili celý den v zábavním parku La Ronde. Zpětně to možná nebyl nejlepší nápad. I když byl pátek, kvůli prázdninám zde bylo opravdu plno a čekání na jakoukoliv atrakci bylo nejméně 30 minut, spíše však skoro hodinu. Přesto toho nelituji. Konečně jsem se mohl svézt na velké dřevěné horské dráze, kterou jinak znám jen z filmů a seriálů. Místní dráha nazvaná „Příšera“ byla otevřena v roce 1985 a je nejvyšší dřevěnou horskou dráhou se dvěma tratěmi na světě. Delší z nich měří 1 227 metrů a dosahuje nejvyšší rychlosti 96 km/h. V sobotu už jsem kamaráda odvezl na letiště a teď ještě pár dní počkám na kabel k nabíjení energetické stanice. Potom už vyrazím na další cestu přes Kanadu.
Další kapitola cesty tak může pomalu začít.