Dempster Highway zní podle názvu skoro jako pohodlná silnice na sever, ale realita je úplně jiná. Čeká vás dlouhá štěrková cesta, která se podle počasí mění buď v prašnou šňůru přes tundru, nebo v blátivou klouzačku. Já jsem tentokrát vyhrál spíš tu druhou variantu. Slunce moc nebylo, zato auto bylo po pár dnech celé hnědé a v některých úsecích bylo znát, že tahle cesta umí potrápit i zkušenější řidiče. Několik aut skončilo mimo silnici a na zpáteční cestě jsem potkal i náklaďák s vodou úplně mimo cestu, který se tam nejspíš převrátil.
Jak jsem už naznačil, počasí mi moc nepřálo, a tak nevyšly ani výlety po okolních kopcích. Cestou na sever jsem chytil slušný déšť hned od začátku, takže jsem parkem Tombstone spíš jen projel. Přitom je nádherný. Před lety jsem tam šel k jezeru Talus a chvíli jsem uvažoval, že bych si tenhle výlet zopakoval, ale podmínky byly proti. Podobně jsem jen projel i kolem Eagle Plains. Pořád tam stojí motel, kemp a benzínka, ale věděl jsem, že bez problémů dojedu až do Fort McPherson, kde měl být benzín navíc levnější. Tam jsem dorazil další den a byl to zvláštní pocit znovu vidět místo, kde jsme u přívozu přes řeku Peel kdysi strávili dost času, než jsme se stopem dostali zpět do civilizace. Dopádlovali jsme sem tehdy na kánoích a pořád to řadím mezi svoje nejlepší zážitky.
Odtud už jsem pokračoval do míst, která pro mě byla úplně nová: trajektem přes řeku Mackenzie, dál do města Inuvik, kde končí Dempster Highway, a odtud po Inuvik–Tuktoyaktuk Highway až k oceánu. Od roku 2017 je tahle cesta otevřená celoročně až do vesnice Tuktoyaktuk, zkráceně Tuk, a tedy až k Severnímu ledovému oceánu. Dříve se sem po souši dalo dostat jen v zimě po ledové cestě, jinak lodí nebo letadlem. Cesta od Fort McPherson až do Tuku vede krajinou poblíž delty řeky Mackenzie a jedním z nejzajímavějších míst v okolí je Pingo Canadian Landmark. Právě tam jsem se zastavil u jednoho z místních ping. Na první pohled vypadají jako nenápadné kopce, ale ve skutečnosti jsou vyplněné vodním ledem a pokryté půdou, což je typické pro oblasti s permafrostem. Název pochází z inuitštiny a znamená malý kopec. Podle informační cedule vzniká pingo tak, že se jezero postupně překryje půdou, voda pod ní při zamrznutí zvětšuje objem a vytlačí terén vzhůru. Jenže s oteplováním se podobné útvary začínají také propadat.
A protože jsem stanul na vysněném místě všech otužilců světa, musel jsem se samozřejmě vykoupat v oceánu, přesněji v Beaufortově moři. Řekl bych, že voda měla zhruba teplotu Atlantiku u pobřeží Nového Skotska v létě, tedy kolem 16 stupňů Celsia. To mě upřímně překvapilo, protože jsem čekal, že i v létě bude mnohem studenější.
Na severu je navíc i teď, na konci léta, světlo překvapivě dlouho. I uprostřed noci, třeba kolem půl třetí ráno, je na obzoru pořád vidět světlý pruh. Má to svoje kouzlo, ale zároveň to trochu komplikuje pozorování polární záře. Tma přichází pozdě a zatím mi navíc nepřálo ani počasí, takže na pořádnou polární záři si budu muset ještě počkat.
Celá cesta mi zabrala zhruba šest dní. Část času jsem ale pracoval, takže kdyby ji někdo chtěl projet čistě jako road trip, určitě se dá zvládnout i rychleji.
Na zpáteční cestě jsem si ještě trochu víc prohlédl Inuvik a v sedle Wright Pass, kde leží hranice mezi teritorii Yukon a Northwest Territories, jsem vystoupal na horu, která v našich mapách nemá žádné jméno.
Za Eagle Plains jsem se ještě na chvíli zastavil, abych si prohlédl, jak se tohle místo změnilo. Návrat mi pěkně vyšel na víkend a v Tombstone mi znovu pršelo, takže jsem nakonec pokračoval do Dawson City. Nejdřív jsem si ale projel cesty kolem King Solomon Dome a zjistil jsem, že se tady pořád hodně těží. Po procházce městem se mi podařilo setkat i s Patrikem, kterého jsem tady potkal před 11 lety. Právě on mi do toho vnesl víc světla. Dnes pracuje na úřadě, který vydává těžební claimy opravňující k těžbě, a říkal, že je o ně teď velký zájem. Když je cena zlata vysoko, začíná se v okolí znovu těžit mnohem víc než dříve.
Pokud by někoho zajímalo, jak to tady vypadá v zimě, YouTuber Foresty Forest to před lety projel ve svém minivanu a natočil moc pěkné video: https://youtu.be/263TBNRN4cA. Potkal jsem ho minulý týden ve Whitehorse před prádelnou, a tak jsme si mimo jiné povídali i o tom.
Dodatečně jsem si našel, že se tady v roce 2024 vytěžilo šest tun zlata. Je to víc než předchozí rok, ale jen asi 3 % celkového množství vytěženého v Kanadě. Této statistice vévodí Ontario, kde se vytěžilo téměř 80 tun, tedy zhruba 40 %. A je pravda, že když jsem se pohyboval na severu Ontaria, všiml jsem si obrovských dolů, kde se pravděpodobně také těží zlato. I po návratu z Dempsteru jsem tak měl pocit, že sever Kanady pořád umí překvapit — nejen krajinou, ale i tím, co se pod ní skrývá.
Teď mě čeká Mayo, Keno a potom ještě Canol Road u Ross River, takže se zdá, že se severem ještě chvíli nekončím.