Ten čas hrozně letí. Už od pondělí jsem chtěl sepsat další poznatky z cesty, takže to teď doháním najednou. Tentokrát mě cesta zavedla zpátky do Keno City. Cesta tam mi přišla horší než před lety, ale samotné městečko pořád stojí za návštěvu, stejně jako místní muzeum, které jsme minule vynechali. Nahoře na Keno Hill jsem se pak prošel mezi zbytky stříbrných dolů, kterými je tahle hora protkaná. V okolí se pořád těží, i když podél cesty už jsou vidět i první známky revitalizace. A taky mi došlo, že je to skvělé místo na výlety do okolních hor, tam už ale člověk musí sbalit věci a vyrazit po svých.
Odtud jsem pokračoval podél řeky Yukon až do Ross River, kde jsem se napojil na Canol Road. Ta vznikla také během druhé světové války. Cílem bylo propojit ropná naleziště v Norman Wells v Severozápadních teritoriích s rafinerií ve Whitehorse, aby se zajistily dodávky paliva na Aljašku. Vznikla tak cesta, podél které vedlo potrubí o průměru šest centimetrů. Yukon ji na svém území udržuje tak nějak sjízdnou, ale rozhodně je horší než Dempster Highway. S nízkým autem bych se sem asi úplně nepouštěl, i když jeden sedan jsem potkal, takže s opatrností to projet určitě půjde. Jen na některých úsecích opravdu nechcete potkat auto v protisměru. Jsou tam záludná místa s dírami a se šířkou maximálně pro jedno auto, takže couvat tam s nízkým autem může být dost zajímavé. Co jsem zapomněl zmínit v posledním příspěvku: je dobrý nápad snížit tlak v pneumatikách zhruba o 10 %. Po těchto cestách se stejně obvykle nedá jet rychle a autu to trochu ušetří podvozek.
Jak se ale ukázalo, tahle cesta si nakonec vybrala svou daň. I přes všechna tato opatření jsem zhruba v půlce zjistil, že mám prasklé jedno listové pero, a tak jsem pokračoval ještě opatrněji. Dále jsem směřoval ke Carcrossu a pak ještě kousek směrem na Skagway. Tam jsem si vylezl k bývalému stříbrnému dolu Venus, protože tuhle horní část jsem minule nenavštívil a teď už jsem věděl, že tam vede stezka.
Nakonec se z plánovaného přesunu stala spíš neplánovaná pauza ve Whitehorse. Místo dalších kilometrů jsem řešil hlavně to, jak dát auto zase dohromady. V pondělí jsem proto obvolával a objížděl servisy, ale všude jsem narazil na stejný problém: tenhle týden neměli volno. U Jacobse sice listová pera opravují, jenže neměli nikoho, kdo by je z auta vyndal. K tomu jsme si všimli ještě šroubu v zadní pneumatice, takže jsem musel zajet do Canadian Tire i s tím. Poslali mě ještě na jedno místo, kde jsem se už domluvil. Teď čekám, jestli jim zhruba v úterý dorazí nová pera pro obě strany, a ve středu bychom mohli udělat výměnu.
Když už jsem tedy musel zůstat poblíž, snažil jsem se ten čas využít aspoň na kratší výlety v okolí. V úterý jsem si zajel do Eclipse Hot Springs, což jsou přejmenované a přestavěné Takhini Hot Springs, kde jsem byl už před lety. Teď se z toho stává takový resort se saunami, několika bazénky a apartmány, které se tam mají brzy otevírat. Rozdíl oproti minule je obrovský. Dříve tam byl jen betonový bazének, zatímco teď je to celé udělané mnohem příjemněji. Tady jsem zakončil úterý a pak se přesunul směrem k jezeru Kluane.
Další kratší výlet mě zavedl k Mount Cairnes. Vede tam vyloženě lesní cesta a jeden úsek vypadá, jako by možná šlo o původní cestu na Aljašku, protože je udělaný trochu lépe a vede paralelně s tou současnou. Chtěl jsem asi 11 kilometrů popojet na kole a pak se trochu projít v horách. Když jsem ale v pátek ráno kolo vytáhl, zjistil jsem, že mi chybí matka na rychloupínáku předního kola. Nakonec jsem tedy šel pěšky a v horách jsem ušel asi 12 kilometrů, ale žádný vrchol jsem nezdolal. Tyhle hory už byly trochu zasněžené, takže bez pohorek, které jsem si nepřivezl, by to stejně asi nešlo. Ráno už tam bylo pod nulou. Podle teploměru uvnitř auta bylo zhruba -4 °C, když jsem se oba dny vzbudil. Dnes, v sobotu, jsem se tedy rychle vrátil do Whitehorse, abych sehnal chybějící matku a mohl v neděli, a možná i v pondělí, projet něco v okolí na kole. V úterý to vypadá, že zase bude pršet, takže uvidíme, co přinesou další dny.
Po těchto neplánovaných zastávkách tedy zůstanu v okolí nejspíš do středy a pak se vydám na jih. Vancouver letos pravděpodobně vynechám, protože už mi zbývají jen poslední čtyři týdny a čeká mě ještě cesta zpět přes celou Kanadu. Plán se zase trochu změnil, ale to k téhle cestě vlastně patří.