Prvních deset tisíc kilometrů mám pomalu za sebou. Kabel, na který jsem čekal, dorazil podle plánu, a tak jsem konečně mohl vyrazit severní cestou, kterou jsem dosud neznal. Ještě předtím jsem se v Ottawě potkal s kamarádem a zamířil na sever k Val-d’Or. Tuhle vnitrozemskou trasu jsem si vybral právě proto, že jsem tudy nikdy nejel. Úsek mezi Nipigonem, Thunder Bay a Winnipegem jsem sice absolvoval po hlavní dálnici, ale potom jsem se zase stočil mezi jezery Manitoba a Winnipeg směrem na Prince Albert a Fort Saskatchewan. Cestou jsem se zastavil i na několika zajímavých místech, například ve Frenchman Butte. Muzeum už bylo při mém příjezdu zavřené, takže jsem si alespoň prošel okolí a přečetl něco o historii tohoto místa.
Po dnech na dlouhých rovných úsecích začala cesta postupně měnit charakter. Krajina se začala vlnit do kopců, farmy mizely a s nimi i pocit, že je člověk pořád ještě v civilizovanější části Kanady. Právě tenhle přechod do severnější divočiny byl na celé trase jeden z nejsilnějších momentů.
Dál na západ už začaly krajinu postupně ovládat hory a lesy. Po zhruba sedmi dnech jsem dorazil do Dawson Creek v Britské Kolumbii a další den pokračoval k Liard Hot Springs, tedy k horkým pramenům na cestě do Watson Lake. Tam jsem nakonec dojel až následující den.
Tím jsem se po letech konečně dostal na Yukon. Byl víkend a měl jsem víc času, takže jsem zastavoval skoro všude, kde mě něco zaujalo. Poprvé jsem tak navštívil i vodopády na řece Smith River, kterým ranní mlha dodala zvláštní kouzlo.
Podařilo se mi také spojit s kamarádem, který je ve Whitehorse, a domluvili jsme se, že se potkáme večer. Do města jsem dorazil pozdě odpoledne a v neděli ráno vyrazil na kole na Grey Mountain. Začal jsem u jezera Chadburn a kolo vytlačil do kopce na stoupající cestu. Je tam sice trail pro kola, ale očividně je myšlený hlavně směrem dolů, protože nahoru se mi ho vyšlapat nepodařilo. Na vrchol mi cesta zabrala přes dvě hodiny, zatímco dolů jsem jel zhruba třicet minut. I tak jsem musel několikrát zastavit, aby vychladly brzdy, a místy odklízet ze stezky stromy, které tam porazili bobři.
Celkově jsou zdejší traily zajímavé, ale pro mě dost náročné. Kolo, které mám, na ně není úplně ideální, a ani já nejsem tak zkušený jezdec, abych se do všeho pouštěl bez rozmyšlení. Některé stezky jsou tu už delší dobu, méně využívané úseky postupně zarůstají a všude je hodně kořenů, takže je potřeba dávat velký pozor. Mám sice horské kolo, ale takový terén už je na hraně toho, na co se s ním cítím. Některé úseky jsem proto raději slezl a sešel pěšky.
Whitehorse pro mě tentokrát byl hlavně krátkou zastávkou před další částí cesty. Po projížďce na kole, jídle a setkání s kamarádem jsem se zase pomalu začal chystat na další cestu.
Ještě jsem si zašel na oběd do Boston Pizza, kde jsem byl i před jedenácti lety, tehdy poté, co jsem zůstal ve Whitehorse sám a šel si vyprat a nakoupit. K večeru jsem z města zase vyrazil. Dnes končím na začátku Dempster Highway.
Část cesty až po Fort McPherson už znám z doby, kdy jsme se odtud vraceli stopem zpět do civilizace. Tentokrát bych ale rád pokračoval dál a zdolal celých 886 kilometrů až k Beaufortovu moři, respektive k Severnímu ledovému oceánu, do inuitské vesnice Tuktoyaktuk. Celá cesta vede po štěrku a její kvalita se dost mění, takže počítám se dvěma až třemi dny na cestě. O tomhle dobrodružství zase příště.